Spontánní výlety mají svoje kouzlo. A i když hurá akce nesnáším a ráda se těším, jsem za tento zážitek neskutečně vděčná. Ve čtvrtek večer jsme koupili letenky a v sobotu dopoledne už seděli s kafíčkem na letištním terminálu. Jak vypadala kovidová situace v Paříži v únoru 2022?
Já tyhle situace záhadně přitahuju. Všude po Evropě se rozvolňovalo, jen Francouzi opatření zpřísňovali. Do země jste se dostali s PCR testem, nebo očkováním (dvě dávky stačí). Na běžný život jste ale potřebovali dávky tři – bez platného QR kódu vás tak nepustili ani na Eiffelovku.
Ve Francii se připravte na momenty, kdy na vás každý spustí francouzsky. Stane se vám to i na mezinárodním letišti Charles de Gaule v Paříži. Tranzit do centra odjížděl z jiného terminálu, hlášení probíhalo výhradně ve francouzštině. Vlak nakonec vůbec nepřijel, na druhé koleji stála ale jiná souprava, které jsme se báli dotknout, abychom si nepřivezli žloutenku, syfilis a slintavku. V takovém šíleném stavu je doprava z letiště do nejromantičtějšího města na světě. Odporná.
Všichni se po chvíli váhání sebrali a vlezli do toho nechutného vlaku, který stále nabíral zpoždění. Nakonec se milostivě rozjel. Zastavoval v každé menší zastávce a názvy stanic zahlásil až v momentě, kdy už stál na peroně. Člověk musel spárovat, co slyšel s tím, co bylo psáno na cedulích na každé ze zastávek.
→ Doprava stála 10,20 EUR a lístky se kupují v automatech, nebo u okénka. Automaty berou jak hotovost, tak karty.
Notre Dame
Z vlaku se cestou stalo metro. Vystoupali jsme z podzemí a vylezli hned naproti Notre Damu, který byl, i přes částečné zahalení v lešení, impozantní. Jak jsme se prodírali davy, po očku jsme prohlíželi restaurace. Věděli jsme, že dle oficiálních nařízení mají vstup do zařízení povolen jen členové nejvyšší kasty, tedy ti s třemi dávkami očkování. Doufali jsme ale, že se i přesto najíme.
Nenajedli. Frantíci velmi pečlivě kontrolují každý QR kód, který na ně člověk vytasí. Nezbylo nám, než se spokojit s jídlem s sebou. Vzali jsme tašku plnou mekáče do nejbližší zelené plochy, kterou jsem na mapě našla – Pacr de Lexembourg. A tak jsem omylem objevila nádherný park v srdci Paříže. Místo je to obrovský, najdete zde palác, fontány, lavičky a židličky. Dětičky tu pouštěli lodičky a dospělí hráli pétanque. Prostě idylka.
Z parku jsme se proplétali uličkami a kochali se. Musím přiznat, že můj první ani druhý dojem z Paříže nebyl tak intenzivní jako ten třetí. Jestli je to dáno dobou, kdy je člověk vděčný za každou maličkost, nebo počasím, kdy nám celé tři dny svítilo slunce, netuším. Fotila jsem každou uličku, každý dům. Docourali jsme až k Pantheonu a směřovali zpátky k Notre Dame, odkud nám jelo přímé metro až pod hotel. A právě u Notre Dame jsme narazili na jedinou restauraci, kde nikdo nechtěl vidět, jestli jsme nebo nejsme dostatečně očkovaní. Za celý pobyt jsme tu zastavili ještě dvakrát.
Hotel Korner Eiffel
Hotel jsme vybrala přes booking.com, v centru, kousek od Eiffelovky. Dostali jsme mini-pidi pokoj. Byl ale čistý, s vlastní koupelnou a výhledem z okna. Já asi stárnu, ale tohle mi ke štěstí stačilo. Slečna na recepci a celý personál hotelu byli velice vstřícní a milí. Ani tady neproběhly žádné kontroly vašeho statusu. Ještě navíc jsme si mohli nosit jídlo nejen na pokoj (občas musíte tyhle svačinky pašovat tajně), ale mohli jsme využít i jejich kuchyňku a mikrovlnku.
Než jsme se ubytovali, venku se setmělo. I tak jsme ale vyrazili ven k osvětlené Eiffelovce. Přitom musíme nejen se proplétat davy turistů, ale i pochybných prodejců, kteří vám budou celou dobu vnucovat různě velké modely Eiffelovy věže. Pokud byste si nevybrali, měli v nabídce ještě zimní čepice, barety anebo šály. Ve dne vyměnili sortiment a prodávali sluneční brýle.
Photoshoot u Eiffelovky
Další den jsme hned ráno vyrazili k Eiffelovce. Večer před jsme si totiž vybrali spoty k focení. Dorazili jsme asi hodně brzo, protože jsme nezavadili ani o jednoho turistu. Jako správné instagramové hvězdy jsme nafotili všechny možné pózy, obešli věz z každé strany a pokračovali v našem objevování města.
I když jsem Paříž nenavštívila poprvé, čekalo na mě spoustu nových míst. Přes zavřená muzea jsme se propletli až k Vítěznému oblouku. Podchodem se dostanete až úplně pod něj. Narozdíl právě od Eiffelovy věže, kterou obehnali plexisklem a průtok lidí je tak regulován. A to ani nezmiňuju, že na to, aby vás za skleněné hradby pustili, jste museli disponovat dostatečným počtem očkování. Takže si připravte své věrnostní kartičky ke kontrole. Haha.
Na majestátní Vítězný oblouk přímo navazuje široký bulvár Avenue des Champs-Élysées plný obchodů. Mají tam totiž obrovskou Sephoru plnou značek, které u nás nejsou a věcí, které ani nepotřebujete. Taky jsme si o pár vchodů dál nakoupili na ochutnávku pravé francouzské makronky. U Ladurée byla příliš dlouhá fronta, tak jsme vlezli do obchodu L’Occitane. Tato značka je proslulá svými krémy na ruce, obří prostor byl ale spojen s vynikajícími makronkami od firmy Pierre. Mírně netradiční kombinace sortimentu.
Pěšky jsme došli až k zahradám u Louvre, kde jsme si z nedalekého bistra Pret A Manger vyzvedli jídlo a na lavičce se nadlábli. Dále jsme se vydali objevovat krásy Louvru. Došli jsme tak blízko, jak to jen policejní pásky dovolovali. Kolem postávali muži zákona na kolečkových bruslích a několik dodávek police deminage. Někdo nejspíš nahlásil bombu a k Louvru jsme se ten den nedostali. Nepočítali jsme s tím, že by nás pustili dovnitř, ale ani ke skleněným pyramidám? No skandál.
Sešli jsme na místní náplavku a procházeli kolem lidí, kteří na sluníčku piknikovali, popíjeli, hráli společenské hry, nebo se jen tak procházeli podél řeky.
Sakr blé
Na poslední den jsme měli v plánu navštívit baziliku Sacré-Cœur, kterou můj bro přejmenoval na Sakr blé. Vylezli jsme na kopec a úspěšně se vyhnuli všem portrétistům, kteří číhali na turisty. Pokud nechcete odejít se skicou, doporučuju nenavazovat oční kontakt anebo rovnou utéct. Poté, co jsme si sakr blé vyfotili ze všech stran, jsme se jako spoustu dalších návštěvníků usadili na schody a koukali na Paříž. Město, které jsem si pamatovala jako smutné a šedivé, mi najednou připadalo krásné. Aspoň na malou chvíli bylo zase dobře.
Dolu jsme se svezli lanovkou a došli k ikonickému Moulin Rouge. Opět jsme skončili ve výdejním okénku Pret A Manger.
Poslední den ráno jsme si zabalili batůžky a vyrazili posedět k Eifellovce, kterou jsme měli fakt za rohem. Kolem nás se postupně začali usazovat pochybní prodejci a vnucovat kolemjdoucím předražené klíčenky. Doprava na letiště ve mně zanechala lepší dojem, něž cesta z něj. Vlak z centra nikde nestavěl, dojel až na CDG, dokonce nás dovezl na správný terminál, takže jsme nemuseli vymýšlet a luštit, kam že to teda máme jít. Na check-in po nás paní za přepážkou chtěla jen pas. Vyplněný příjezdový formulář jsme měli připravený, ale na ten se nikdo neptal. Po všech letištních procedurách jsme se najedli jako lidi v restauraci a čekali na odlet.
Do letadla vás nepustili bez FFP2 respirátoru, dokonce posílali lidi, aby si je s letištní přirážkou koupili v některém z obchodů u nástupu do letadla.
Přečtěte si další články:
► Článek o svatbě (část první) a Svatba na Santorini (část druhá)
