Jakmile podnikneme s Moný cokoli, vždy to skončí vtipnou historkou. Zatím nás nezastavil ani výpadek proudu, ani déšť. A večeře v hoch nóbl restauraci v centru Prahy kousíček od Staroměstského náměstí se také neobešla bez zážitku.
Při procházce noční Prahou jsme s Moný narazily na podnik, který nás zaujal dokonalým interiérem. Prohlédly jsme si vyvěšené menu plné honosných názvů nejrůznějších pokrmů a bylo rozhodnuto. Stačilo najít tu správnou příležitost, zarezervovat stůl a několik položek z jídelního lístku ochutnat. Netrvalo dlouho a jedna příležitost se vyloupla. Těšily jsme se tak na gastronomický orgasmus a královský servis.
První nepříjemný obličej na nás čekal hned při vstupu. Vlezly jsme do foajé a postavily se k ceduli „Vyčkejte na usazení“. Když si nás trapně dlouhou chvíli nikdo nevšímal, Moný se odhodlaně vydala k obsluze. Paní se s otráveným výrazem došourala k počítači zkontrolovat, zda opravdu máme rezervaci. Řekla bych, že spíš čekala, že jsme si spletly podnik a stůl nás čeká v restauraci jiné cenové kategorie.
Moje jméno nakonec v systému našla a dovedla nás k naprosto prémiovému místu vedle rodiny s uřvaným dítětem. Usadila nás tu i s jídelním lístkem a odešla. Asi čekala, že se při pohledu na menu rozpláčeme a odejdeme. My jsme ale vytrvaly. A byla to chyba.
Trvalo dobrých dvacet minut než si našeho prázdného stolu a hladových očí všimla některé ze servírek. Objednaly jsme si tak radši pití i jídlo zároveň. To se později ukázalo jako skvělý nápad. Servírka nám po chvíli přiměřeného čekání přinesla horké talíře s načančanou a fotogenickou porcí. Překvapila mě jen Plzeň ve skle (to fakt neměli točenou?).
Jídlo chutnalo skvělě, dáváme s Moný 9/10. Ale potom, co ten výborný pokrm dojíte, trvá nepřiměřenou dobu, než vám prázdný talíř někdo odnese.
Špatný nápad byl objednat si další drink.
Ani mě nenapadlo si říct si o jídelní lístek, který vám obsluha hned po objednání vezme. Teda napadlo, ale pokus zachytit jejich pozornost, zhavaroval. Tak jsem zvolila variantu, že odchytím procházející servírku a ukážu na stůl vedle se slovy „poprosila bych vás támhleto červený jako má slečna vedle“. A pak následovalo víc jak půlhodinové čekání. Skoro to vypadalo, že nosí občerstvení všem dalším hostům, jen nás obcházejí. Troufla jsem zeptat, jestli na nás nezapomněli. Nezapomněli, jen toho má slečna na baru prý moc. Jestli neměla umíchat a naředit dvě stě objednávek, tak to nechápu. Minutu před tím, než jsme se začaly chystat k odchodu, sklenka dorazila. Za ty prachy a čekání to byl naprostý propadák.
Dopily jsme.
Stála teď před námi zcela nová výzva, a to zaplatit. Znamenalo to čekat další desítky minut u stolu s prázdnými skleničkami, nebo se vydat na nebezpečnou a strastiplnou cestu k baru. Zvolily jsme druhou možnost a po čekání (koho by to překvapilo) u pultu, kde jsme se vyhýbaly procházející obsluze, jsme se konečně dočkaly. Sic s otráveným výrazem, ale s terminálem v ruce si k nám stoupla paní a vytiskla naši účtenku. Problém nastal v momentě, když jsme chtěly placení rozdělit. Paní vytáhla kalkulačku na iphounu a přepočítávala každou naši útratu několikrát, dokud jí nevyšlo stejné číslo jako Moný, která pohotově vytáhla svůj telefon, abychom podniku nenechaly ani korunu navíc.
Při celkovém dojmu z dnešního večera mi přišlo naprosto adekvátní se sebrat a restauraci opustit. Nejvtipnější by bylo, že by si mého odchodu hlavním vchodem vůbec nikdo nevšiml. Moný je ale hodná holka a můj plán mi zatrhla.
Nechci působit jako rozmazlená panička, ale nesváděla bych nedostatky podniku na to, že jim chybí personál, a proto nestíhají. Spíš jsem z místa měla pocit, že jsou tu všichni za trest a my na ně působíme naprosto nerentabilně.
Přečtěte si další články:
► Článek o svatbě (část první) a Svatba na Santorini (část druhá)
