Nestíhám, nestíhám a za to se omlouvám.
Nedávno jsem na jedné stránce narazila na vtip, který zněl nějak takto: Jediná věc, která mě na letošním podzimu trápí je fakt, že je květen. Tato myšlenka dokonale vystihuje moje pocity. Slunečných dnů by se člověk napočítal na prstech jedné ruky – netvrdím, že je v pořádku, abychom se v květnu pekli ve třicetistupňových vedrech, ale tento způsob jara (déšť, šedivá zatažená obloha a teplotní maxima na 12°C) mi přijde dost nešťastný.
I přes špatné počasí měl tento měsíc grády. Konečně cítím, že jsem začala zase trochu žít, zimní hibernace končí. Nejen, že se začalo postupně rozvolňovat, ale otevřeli se obchody, zahrádky a teď už snad i restaurace.
Hluboká nad Vltavou
V neděli 9. května jsme s mužem vyrazili do Jižních Čech na zámek Hluboká. Krom faktu, že právě probíhá pandemie, nebyla ještě zahájena turistická sezona a zámek byl na první pohled zavřený. Avšak právě díky tomu se procházelo v krásných rozkvetlých zahradách minimum lidí. K areálu zámku patří ohromný park, kde jsme strávili celé odpoledne vybaveni piknikovou dekou, opalovacím krémem a drobnou sváčou. Já jsem cestou v místním mini-kavárničce navíc ještě ulovila výbornou domácí pizzu s ananasem. Společnost nám (v uctivé vzdálenosti) dělala skupinka školáků, kteří zabrali stín pod největším stromem v travnatém svahu. Člověk tu tak měl svůj prostor, ale nepřipadal si úplně sám. Já se cítím klidnější, když mám na dohled další člověčinu. Asi jsem trochu divná.
Den jsme strávili lenošením a relaxováním pod modrou oblohou, tenhle typ výletů já můžu, úžasné odpoledne. Ale příště by to chtělo zase něco trochu víc akčního. Balanc.
ZOO Praha
V pondělí 10. května jsme s mojí kamarádkou Moný vyrazily do pražské zoo. Už ten den dopoledne bylo hrozné vedro, naštěstí jsme byly vybavené miniaturním antiperspirantem Rexona MotionSense a dětským opalovacím krémem s SPF50. Kromě úžasného počasí jsme měly štěstí na nová vládní nařízení, tentokrát v pozitivním slova smyslu, neboť se zrušila povinnost nosit respirátor. Nasadit jsme ho museli v místech, kde se vyskytovalo více lidí na malém prostoru – typicky u stánků s občerstvením, anebo u výběhu goril. Mezi největší lákadla patřila určitě dvě mláďata slonů afrických, moje milované velké kočky byly zalezlé, anebo pochrupkávaly ve stínu.
Celý areál jsme prošly, Moný s mapou nás vedla, abychom nevynechaly ani jediný výběh. Doškrábaly jsme se až úplně nahoru, kde jsme zahájily provizorní piknik na jediné volné lavičce. Odpoledne jsme si užily, nachodily šílený počet kroků, ale tím naše výprava nekončilay. Dojely jsme do centra, vyčkaly půlhodinovou frontu na (nejlepší?) zmrzlinu v Praze Crème de la Crème na Národní Třídě, příchuť mojito s limetkou můžu určitě doporučit. Drobně jsme prošly právě otevřené obchody s hadrama na Václavském náměstí a v obchodním centru Palladium. Domů jsem dojela totálně vyčepaná, ale naprosto spokojená.
Nakladatelství Grada
To jsem takhle jednu květnovou sobotu probudila před šestou a nenapadlo mě nic lepšího, než otevřít Facebook a zkontrolovat, co se tam přes noc událo. Okamžitě na mě vyskočil čerstvý příspěvek, ve kterém sháněla brigádníka do nakladatelství Grada na administrativní výpomoc. Jelikož už jsem na podobné nabídky v tomto týdnu již odpovídala, holčině jsem napsala, ale velkou naději jsem tomu nedávala. K mému překvapení mi ještě ráno přišla zpráva, že mám ve 13 hodin zavolat na dané číslo a že dostanu více detailů. Už od 11 jsem pociťovala mírnou nervozitu (já totiž hrozně nerada lidem volám). Odhodlala jsem se, zvedla telefon a práci dostala, ve zkratce. Schválně vynechávám tu část, kdy jsem Janču vyrušila od oběda, volala ji dvakrát a pak čekala, než se mi ozve zpátky.
A tak jsem téměř celý květen strávila v příjemném prostředí drobné kanceláře u malého stolku s půjčeným notebookem a dvěma miloučkými děvčaty. Většinou mám problém do kolektivu zapadnout, ale přišlo mi, že mě zde docela přijaly. Teda doufám. Chodím tam hrozně ráda, navíc se budova nachází v části Prahy, kterou ještě nemám prozkoumanou. Momentálně je moje budoucnost nejasná, protože jsem zadanou práci stihla udělat tak o měsíc až dva dřív, než se počítalo.
Se zaměstnaneckou slevou jsem samozřejmě nemohla nekoupit tunu knih, na které se teď hrozně těším. Vybrala jsem si jak kousky z beletrie, tak i trochu odbornější literaturu. Chtěla bych se začít vzdělávat v psaní a copywritingu. Jen teda úplně netuším, kdy se pustím do čtení. Klasika.
Jack Ryan
Jeden z nejdeštivějších a nejchladnější dnů tohoto měsíce jsem strávila venku na natáčení amerického seriálu Jack Ryan. Na toto téma sepisuju celý článek, ale rozhodně to považuju za ohromný zážitek a jsem ráda, že jsem si tohle mohla vyzkoušet. I když jsem měla chvílema sto chutí utéct.
Barney
Jeden nečekaný telefonát mě zastihl během jednoho dopoledne v Gradě. Volal mi muž, že po cestě na PRE a zpět slyšel v trávě naříkat nějaké zvířátko. Po bližším ohledání zjistil, že se jedná o mládě straky, které zřejmě vypadlo z hnízda. V tomto okamžiku volejte záchrannou stanici, prosím. Ale muže samozřejmě napadlo, že si vezmeme opeřenou kuličku domů.
Nadšená jsem tohohle nápadu nebyla. Aleš slíbil, že až bude schopná se sama o sebe postarat, tak ji vypustíme. Pravidelně ji krmil, dostávala vodu ze stříkačky a spala mu na rameni. Večer jsem ji dostala na hlídání já, adoptivní taťka jel vyzvednou klec, aby mělo miminko kde spát. Straka dostala i jméno – Barney. První noc tam přečkala a od rána ji byla věnována plná péče. Celý den jsem do práce dostávala videa, jak spolu s mužem sedí u počítače a pracujou, jak dlabou a jak odpočívají. Ale pomalu začínalo být jasné, že si na muže malá Barney zvykla a hrozně rychle se začala učit samostatně jíst a o jídlo si říkat. Také jsme zaznamenali první pokusy o létání.
V tento moment, ač už to bylo hrozně těžké, jsme se dohodli, že ji další den odpoledne odvezeme do záchranné stanice, aby měla šanci na „normální“ život divokého zvířete. Ještě nám paní, která od nás ptáka přebírala, stihla vynadat a nezapomněla několikrát zmínit, že mít u sebe mládě je nezákonný. Dík, paní.
Já dopíjím skleničku červeného vína a poslouchám soundtrack z filmu Láska nebeská v podání vídenského orchestru. Ideální páteční večer.
Pokud byste si chtěli přečíst některý z mých dalších článků, doporučuju tyto:
► Článek o svatbě (část první) a Svatba na Santorini (část druhá)
