Podzimní depky v září a LISTOPÁD

Dnes začnu svůj blogpost podobně jako začíná každé z představení Divadla Járy Cimrmana. Ti velmi lišácky nacpou do první části přednášku. Divák je zmaten, ale z divadla neodchází, neboť si zaplatil zážitek v podobě divadelní hry. Kdyby totiž tu zmíněnou přednášku vložili až po skončení hry, lidi by jim na to nechodili. Takže, než se dostanu k jádru pudla, vás obohatím krátkou rozpravou na téma Proč nemám ráda podzim.

Protože podzim znamená, že se dny zkracují, je zima a brzo se stmívá. Zanedlouho přijde doba, kdy jdeme do práce i domů za tmy. Taky hodně prší. To pak nastává taková ta vlezlá vlhká zima, který je úplně jedno, že máte na sobě kabát a pod ním dva svetry.

Podzim spíše ocení lidé, kteří hodně chodí pěšky – hlavně v momentě, kdy táhnou v jedné ruce kabelku, v druhé nákup, ve třetí deštník a tou čtvrtou hledají zapadlé klíče. Aby pak mohli celí mokrý a prochladlý doma jásat, jak je báječný, že konečně začal podzim. Obloha se zbarví do šeda a všechny barvy pomalu vymizí.

Všude po internetech na mě teď vyskakují obrázky, jak se lidé chumlají do svetrů, pijou čaj a zapalují svíčky. A přijdu si jediná na světě, kdo čaj pije celý rok nehledě na počasí a svíčku si zapálí klidně i červenci.

Děkuji za pozornost a můžeme přistoupit k hřebu dnešního večera.

Omlouvám se za poněkud depresivní úvod. Tohle období fakt nemám ráda. Neříkám tím, že zbožňuju, když je v létě 35 stupňů, všichni se potí a vzduch v MHD je nedýchatelný. Ale já radši teplo a sluníčko.

Listopád

Depresivní téma neopouštíme, naopak se v něm jdeme pěkně vyválet. V dubnu letošního roku vyšla nová knihy od Aleny Mornštajnové Listopád. Tento román jsem přečetla jedním dechem. Doslova. Posadila jsem se v obýváku do křesla a za čtyři hodiny jsem se loučila s poslední stránkou. Jemně vyvedená z míry, mírně vyděšená a nesmírně ráda, že události byly smyšlené.

Listopád, jak už název a obálka napovídají, se věnuje alternativní verzi událostí po listopadu 1989 – takové coby, kdyby. Co by se dělo, kdyby režim nepadl a kdyby nás naopak pevněji sevřel svými železobetonovými zdmi? Přesně toto prožívají hlavní hrdinové (spíš hrdinky) v nejnovějším románu paní spisovatelky Mornštajnové. Kniha je napínavá a skvěle napsaná, vtáhne vás do děje a nepustí. V každém odstavci cítíte strach, pachuť, hořkost nesvobody a bezmoc.

Příběh se motá kolem rodinné tragédie, jejíž hloubku odkrývá postupně. Nechci prozrazovat detaily, ale vyloženě šťastný konec jim autorka nedopřála. I když…

Barvitě byla také popsána povaha česká (podobně jako v knize od Pavla Tigrida Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu) – sklopené uši, ohnutá záda a oči upřené k zemi. O nepříjemnostech si zanadáváme u piva v hospodě a doma u televize, žádné velkolepé revoluce se nikdy konat nebudou. Opět jsem se utvrdila v tom, že jedno našemu národu upřít nelze. A to, jak na sebe umí donášet, žalovat a vzájemně si škodit.

Teď jsem se trochu rozvášnila, ale asi se shodneme, že historie našeho malého státečku v srdci Evropy je neslavná. A proto si rvu vlasy pokaždé, když se na internetu objeví sestřih z ankety, kde mladí lidé netuší, co se přihodilo v klíčových a zlomových letech. Kdo si nepamatuje minulost, tomu je souzeno ji opakovat. K volbám jdou lidé, kteří v roce 1989 byli ještě dávno na houbách a ve škole nedávali pozor, bohužel taky lidé, kteří si minulý režim prožili, ale zapomněli.

Připravit kapesníky a hurá do čtení.

Akce Books calling

Ve středu 22.9.21 jsem se zúčastnila besedy s paní Alenou Mornštajnovou. Tuto krásnou komorní (až skoro VIP) akci jsem si užila ve společnosti Janči a Terky z Grady (odkaz na článek). Společně jsme se vyškrábaly nahoru po Starých zámeckých schodech až k Pražskému hradu a s pomocí mapy jsme úspěšně dobloudily do Šternberského paláce.

Beseda byla skvělá, sešlo se nás tam asi třicet. A to je prima, hlavně v době, kdy se člověk jako já masovějším sešlostem raději vyhýbá. Paní Mornštajnová je velmi milá a příjemná dáma. A taky hrozně vtipná! Večer byl rozdělen na dvě části, nejprve proběhlo seznámení s autorkou, dozvěděli jsme se něco málo o jejím životě, o cestě za spisovatelským snem a třeba také, jak vzniká příběh, který nás pak všechny dostane do kolen – platí pro Listopád, i pro knihu Hana, ostatní příběhy jsem zatím nečetla. Schválně píšu zatím, protože si na ně brousím zuby (snad by mohlo Ježíška letos napadnout zastavit se v knihkupectví). V druhé části jsme pozornost věnovali knize Listopád.

Autorka nám naznačila, že je klidně možné, že bychom se v horizontu deseti let mohli dočkat pokračování a režim necháme padnout. Na úplný Happy End se ale těšit nemáme. Zatím bych ale toto dílo zařadila mezi povinnou četbu. Paní Mornštajnová několikrát zmínila, že besedy ve školách pořádat nechce (a nebude), já myslím, že je to škoda. Mělo by se připomínat, všem, proč za komunistů líp nebylo.

Chtěla bych poděkovat panu organizátorovi za zprostředkování báječného zážitku a těším se na příště. Jó a taky jsem odešla s podepsanou knížkou. Z toho mám ohromnou radost.

---

Pokud byste si chtěli přečíst o nevšedních cestovatelských zážitcích, nebo mé kosmetické tipy, doporučuju tyto články:

► Článek o svatbě (část první) a Svatba na Santorini (část druhá)

► Jak sestavit péči o mastnou pleť