Svatba na Santorini v roce 2020. Nic není NEMOŽNÉ

Existují dva typy lidí: jedni rozmýšlí a poté konají, druzí rovnou konají. Já se řadím k první skupině, můj muž k té druhé, a možná proto se tak dobře doplňujeme. Věci se v naší domácnosti většinou řeší spontánně (respektive muž řeší věci spontánně). A když se pro něco rozhodne, musí to mít okamžitě. Já naopak o všem přemýšlím, rozmýšlím, plánuju a ráda se těším. Tato filozofie se ale nesetkává s velkým pochopením. Jako například tehdy, když Aleš na konci srpna 2020 přišel s myšlenou, že bychom měli začít diskutovat svatební přípravy. Měl totiž vybrané jedinečné datum: 10.10.2020 – ano, vidíte správně, pojďme naplánovat svatbu za 8 týdnů.

Vždy se může vyskytnout řada komplikací, které vám projekt mírně znepříjemní. Každopádně, vedle právě probíhající světové pandemie, se tyto jeví jako drobnosti:

zařídit svatbu i přes agenturu nějakou dobu trvá, hlavně, když nejste s první oslovenou spokojení
všude upozorňují, že mají exkluzivní a žádané termíny zabrané i několik LET dopředu
šaty vám na poslední chvíli nikde neušijou
zařizovat dokumenty pro svatbu v zahraničí v momentě, kdy se člověk učí na státnice, nedoporučuju (ale větší hysterák proběhl jen jeden, táhla jsem se vlakem na úřad do jiného města a měli zavřeno)

Svatební šaty

Výběr svatebních šatů jsem odkládala a odkládala, a když najednou události nabraly velmi rychlý spád, nezbylo mi, než mírně improvizovat. Měla jsem jedny předvybrané podle obrázku z Instagramu v konkrétním mini salonu v Praze. Vyzkoušela jsem různé modely, ale nakonec to vyhrály ty, které se nejvíce podobaly mé původní představě, zkrátka láska na první pohled. Byly teda nechutně drahé, musela jsem si je nechat přešít na svoji dětskou velikost a vlastně to ani nebyly šaty v pravém slova smyslu. Dalo by se říct, že jsem se vdávala v kraťasech. Manžel to měl o mnoho jednodušší, celý svůj outfit si sestavil sám z věcí, které našel ve skříni. Dokupovali jsme jen ladící vestičku.

Kromě šatů jsem na poslední chvíli sháněla i boty. Už to skoro vypadalo, že se budu vdávat bosa. Ale věřte tomu, nebo ne, sehnala jsem je necelý týden před odjezdem na Facebook Marketplace za dvě stě korun. Tomu říkám kauf.

A co prstýnky?

To je taky příhoda. Kdysi dávno na mě vyskočila reklama na Instagramu na snubní prstýnky ze zlatnictví Šperky Jann. Ten obrázek mám v telefonu uložený několik let, a ještě před tím, než jsme vůbec začali plánovat svatbu, jsme věděli, že tyhle prstýnky chceme. Jenže zhýčkaní Pražáci čekali pobočku zlatnictví někde blíž než v Uherském Hradišti. A představa, že si prstýnky koupíme bez vyzkoušení, nepřicházela v úvahu. Naštěstí měl pan Jann pochopení a otevřeno i v sobotu dopoledne, tak jsme si udělali půldenní výlet do Zlínského kraje. Ve zlatnictví jsme nestrávili ani půl hodiny, věděli jsme přesně, pro co jdeme. Pán se smál, že to je skoro pozdě, ale kroužky z růžového zlata dorazily kurýrem s několikadenní rezervou.

Rozlučka se svobodou

Ani v nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že zrovna já zažiju takovou tu filmovou rozlučku se svobodou. Moje tři nejlepší kamarádky se domluvily a uspořádaly mi tajnou párty ve vinárně v centru Prahy. Tak tajnou, že jsem do poslední chvíle netušila vůbec nic. Vešla jsem do dovnitř a tam na mě vybafly moje tři kočky (které se do té doby vzájemně neznaly). Dostala jsem šerpu a korunku jako správná princezna a hromadu dárečků. Holky zarezervovaly celý jeden ohromný stůl, takže jsme měly dostatečné soukromí, přinesly dort, zajistily občerstvení (hromadu řízků) a nechyběly litry vína. Vtipné je, že se to odehrálo v posledním týdnu, kdy mohly být restaurace otevřené do 22 hodin.

Jak nemám ráda překvapení, tohle odpoledne bylo dokonalé. Hrozně moc jsem si to užila a mým krásným ženám ještě jednou děkuju.

Cestujeme, cestujete, cestujou už konečně

Letěli jsme se společností AEGAN, nejprve trasu Praha – Athény, pak ještě následoval přelet mým velmi oblíbeným drobným vrtulovým letadýlkem na ostrov Santorini. V Athénách celé české letadlo odvedli speciální uličkou rovnou na testy (dostali jsme tyčku do krku, teď si můžeme odškrtnout, že jsme vyzkoušeli obě procedůry). Nádhera. Naskenovali si náš QR kód a já trnula hrůzou, že zavolá řecká hygiena a zavře nás oba na 14 dnů v hotelu. To se naštěstí nestalo.

Ráno jsme se probudili do slunečného dne. Snídaně už čekala na stolečku před vchodem. Poté jsme měli osobní schůzku se slečnami ze svatební agentury, dojednali jsme nějaké detaily a získali tipy na dobré restaurace a turistické aktivity na ostrově. Velmi nápomocná nám byla hlavně paní Šárka, která pochází z Čech a na Santorini tráví většinu roku. Ještě ten den odpoledne jsme se pěšky vydali na průzkum nejbližšího městečka Thira. Místo je nádherné, fotogenické, přesně jako z prospektu navštivte Santorini. Narazili jsme s mužem otevřený bar s vyhlídkou na moře, kde jsme seděli úplně sami. Cestou zpět jsme prozkoumali místní supermarket, kde jsme nakoupili víno a čerstvé olivy na večer, naložili se do naší soukromé vířivky a kochali západem slunce. Venku bylo příjemných 25 stupňů.

SOBOTA. DEN D.

Být nervózní před svatbou je úplně jiný druh nervozity, než před zkouškou nebo návštěvou zubaře. Dopoledne jsem měla domluvenou návštěvu kadeřnice, která mě učesala a zároveň i namalovala. Nechala jsem si nalepit ne-úplně-strašně-výrazné umělé řasy. I tak jsem vypadala jako mrkací panenka. Na hotel za námi přijela i paní Šárka, která mi pomohla se nasoukat do šatů. Dokonce s klidnou hlavou vyřešila i švadlenkovský problém a narychlovku se jí podařilo zašít natrhlou kraječku. Za veškerou pomoc ji strašně moc děkuju.

Boty. Já nejsem vůbec podpatkový typ, takže můj hlavní cíl byl nezakopnout a nerozbít si čumák. To, že nevypadám jako ladná víla, jsem vůbec nestíhala řešit. Doťapala jsem k oltáři, kde na mě již čekal můj budoucí muž. Obřad probíhal v řečtině, ve zkratce nám byl překládán do češtiny. Pan oddávající byl neskutečně energický a sympatický Řek, který zároveň zastával funkci starosty na Santorini. Role svědků se ujaly dvě slečny z agentury. Proběhl přípitek, ochutnávka dortu i první tanec. Pak jsme se vrhli na hodinové dobrodružství s fotografkou. Na počasí jsme měli štěstí, jen nemuselo tolik foukat. Místo hostiny jsme se odpoledne vzali na večeři do překrásné restaurace Pyrgos restaurant.

Po slávě nastal drobný problém: co s dortem? Muž má bezlepkovou dietu, takže by mohl maximálně olízat marcipánovou polevu, a já na sladké a krémové dorty vůbec nejsem. Podařilo se nám ho vnutit paní recepční a můj rozdloubaný kousek si postupně odnesli mravenci.

Hned v pondělí jsme s paní Šárkou jeli na místní matriku pro oddací list. K tomu si akorát dovolím mít 2 poznámky:

matriku zde reprezentuje výdejní zamřížované okénko
oddací list podepisuje jen muž (takže si vlastně vzal on Vás a čau)

Zemětřesení

Probuzení první pracovní den proběhlo netradičním způsobem, a to zemětřesením. Nejdřív jsem si v polospánku myslela, že do mě můj muž strká, abych se probrala. Ale otevřu oči a koukám, že Aleš v poklidu leží vedle mě a jediné, co se třese, je samotná postel. Webová stránka eatrhquakes.gr nám prozradila, že to vlastně nebylo první zemětřesení, ale rozhodně bylo nejsilnější, 5.2 Richter.

Na zbytek pobytu jsme si půjčili auto. Autobusy sice po ostrově jezdí, ale pravidelný jízdní řád k nim chybí. Dovezli jsme se do města Oia, které je proslulé svými modrými stříškami. Bonusové body taky dávám za minimální množství turistů v romantických uličkách. Na večeři jsme se opět vydali do naší oblíbené restaurace Pyrgos. Tentokrát jsme si objednali ohromný talíř s mořskými plody. Já nejsem úplný fanda ryb a různých chapadlových potvor. Ale proč to neochutnat v místě, kde mám jistotu, že jsou čerstvě vylovené?

Číšník ten večer sledoval, jak dva malincí lidé postupně likvidují ohromný talíř s masem, původně myšlený odhadem pro 4 osoby. Přestože jsme něco nechali, dostali jsme odměnu ve formě čokoládové zmrzliny.

Poslední den jsme strávili na lodi, která nás vzala na sopku. Prošli jsme se po kráteru a kochali se výhledy. Večer nás ale čekalo nemilé překvapení, letecká společnost nám poslala velmi neformální email, že nám ruší zpáteční let, bez udání důvodu, prostě jen tak. Okamžitě nastal maraton hledání náhradního řešení. Ale poradili jsme si, koupili letenky, sbalili kufry a ráno vyrazili na letiště.

Pokud byste si chtěli přečíst o nevšedních cestovatelských zážitcích, doporučuju tyto články:

► Článek o svatbě (část první)

► Zásnuby v Dubaji